Dívka na prahu dospělosti: v posledním roce prodělala opakovaně „kolaps“, který přichází buď bezdůvodně, anebo v souvislosti se stresovou situací. Vždy před kolapsem je jí už od rána „blbě“ a vlastní nástup se projevuje brněním v prstech, v hlavě, točením hlavy, celkovým třesem a křečemi úst. Poté upadá na zem a hodinu nebo skoro dvě je „bez sebe“, nelze ji probudit. Nejedná se o omdlení. Vyšetření jsou v pořádku.
Celkově bývá hodně nervózní, ráno před školou mívá někdy strach (to už jí začíná „být blbě“), před třídou prožívala vždy trému. Nebývá ráda sama (ani doma). V noci se již několik měsíců budí a mívá nepříjemné sny. Od dětství mluví ze spaní, někdy hlasitě vykřikuje („mami!“ …). V době návštěvy u mě je v péči psychiatra, který potíže diagnostikoval jako dissociativní záchvaty a předepsal léky. Navštívila také psychologa, který ji poučil, jak má ve stresových situacích dýchat. Potíže přetrvávají.
V prvním sezení v rámci bdělé regrese vychází najevo, že v dětství velmi těžce nesla zprávu o úmrtí svého sourozence – dvojčete (žilo pouze krátce). Od té doby ji občas napadá myšlenka, že tu zůstala na všechno sama, u pomníku na hřbitově si dodnes popláče (!). Toto trauma je při regresi terapeuticky zpracováno. Šlo o záležitost, která se táhla celým jejím dosavadním životem a pravděpodobně také výrazně oslabovala její psychiku. Je s podivem, že si žádný z oslovených odborníků tohoto tématu a jeho souvislosti s dívčiným prožíváním nepovšiml, přestože o události z anamnézy věděl.
Asi za deset dní se jí zase „udělalo blbě“ s pocity třesu, ale kolaps nepřišel, po čtvrthodině vše přešlo. Následně absolvuje ještě dvě sezení s hypnózou, v nichž se zaměřujeme na fyzické pocity ve stresových situacích a jejich odstranění. Na další sezení nemá již potřebu docházet, v následujících měsících je „úplně v pohodě“ a i po roce od poslední návštěvy žádné problémy neuvádí.