Dobrý den. Doma se máma s jejím přítelem často hádají. On s námi žije už dlouho, několik let. Mně je 15. Hádali se vždycky celkem často, ale teď už je to fakt moc..
Vyčítají si hlouposti, hádají se kvůli hloupostem, když se nehádají, jsou na sebe nepříjemní, nebo je pro změnu hrobové ticho. Nevím, co je horší. Blbě zvládám víkendy, mám to raději ve škole. Už když jdu ze školy, mám blbý pocit a strach, co zas bude. Dneska ve škole se mi chtělo brečet, nechtělo se mi vůbec domů, vůbec. Hlavně jsem kvůli tomu fakt celkem mimo, nejsem to já, dělám blbosti. Občas si ublížím.
Mám kvůli tomu všemu zhoršenou náladu, uvnitř sebe vím, že to není moje vina, ale stejně si to kolikrát za vinu dávám, nejde se tomu ubránit. Je to tady každý den, pokaždý si něco najdou. Už jen náznak, že se zase budou hádat, mě vždycky dostane do blbého pocitu úzkosti a strachu, chce se mi brečet. Jsem u nich háklivá už jen na to, když na sebe zvýší hlas. A úplně nejlepší je, když mi pak máma říká, co on udělal špatně, a že má vlastně pravdu, abych jí to potvrdila, nebo při hádce se zeptá někdo ,,No nemám snad pravdu?!“ Vždycky jen řeknu, že se do toho nebudu motat. Jednou jsem mamce říkala, jestli by se příště nemohli hádat aspoň, až tam nebudu. Ona řekla, že se bude snažit. Ale mě přijde, jako by se ani nesnažila, vždycky to dopadne stejně. A když vás v noci vzbudí jejich hádky, neni to zrovna skvělý.
Chtěla jsem, abych měla člověka, kterýmu bych mohla věřit, probrat to s ním. Nakonec si něčeho všimla učitelka. Je fajn, to jo, mám jí asi nejraději ze školy. Povídaly jsme si, říkala mi, že si všimla, že se něco děje, pak se jen ptala na to, co to je, když řekla ,,Něco doma?“ tak já jsem řekla, že jo. Říkala mi, jestli si o tom nechci promluvit s ní, tak jsem řekla, že nevím. Hrozně ráda bych to už někomu řekla, celou dobu všechno, co cítím držím v sobě, ale když už k tomu došlo, tak jsem mlčela a řekla jsem, že nevím, jestli se o tom chci bavit..Tak mi řekla, až budu cokoliv potřebovat, ať přijdu. Jen mám pocit, abych neotravovala. Chtěla bych o tom s ní mluvit, nemám s kým jiným. Jen nevím, co jí říct, že o tom chci mluvit, celkově nevím, co s tímhle, co se děje mám dělat.
Odpověď:
Dobrý den, situace, kterou popisuješ, je pro Tebe velmi těžká. Určitě se pokus co nejdříve využít nabídky Tvé učitelky – nechceš-li s ní přímo otevřeně o tomto tématu hovořit, zkus své pocity, myšlenky a zážitky sepsat a tento text jí předat.
Následná návštěva nějaké rodinné poradny by byla určitě vhodná, protože pomoc a návod na zvládání situací potřebuješ jak Ty, tak Tvá matka s přítelem.
K tomu, abys lépe zvládala nepříjemnou domácí atmosféru bez psychické újmy, by Ti dopomohlo jedno či dvě sezení u regresního terapeuta. Ve spolupráci s učitelkou a matkou můžete nějakého vyhledat pomocí internetu.