Dobrý den, jelikož moje nedůvěra v tento svět a systém jako takový, přerostla únosnou mez, rozhodl jsem se , o pokus vyhledat pomoc. Jsem si téměř jistý, že zde nezískám jinou pomoc, než informaci, že by bylo dobré navštívit psychologa, který mi předepíše nějaké medikamenty. Přesto bych se Vám rád svěřil se svými problémy, které má v dnešní době snad každý, ale co se mé osoby týče, dovolím si tvrdit, že se mi trochu lepí smůla na paty a poslední dobou myslím na to,že si sáhnu na život. Dovolte mi tedy, abych Vám vyprávěl svůj příběh. Můj otec byl násilník a odseděl si nepodmíněně 23 let za rvačky. Jsem z maloměsta a pověst , kterou můj otec zde v okolí měl na mne naráží celým mým životem. Když můj otec šel poprvé do kriminálu, byl mi rok a půl a zrovna se narodil můj mladší bratr. Můj otec zmlátil otce mé matky takovým způsobem, že děda skončil na áru. Od babičky , co byla živa, jsme oba poslouchali, že jsme parchanti. Prostě nás neměla moc ráda.
Měl jsem tři vztahy, pokud nepočítám povrchní známosti. První skončil , tak, že jsem přistihl svého bratra s mojí přítelkyní po roce našeho vztahu. Další citové pouto jsem navázal , když jsem byl v maturitním ročníku. V pátek, kdy mi začínal svatý týden a já se měl učit na maturitu u nás zazvonil telefon a já se dozvěděl, že moje přítelkyně prodělala automobilovou nehodu se smrtelnými následky. Na vše , včetně maturity jsem se vykašlal a nastaly problémy s alkoholem, prostě jsem hodně pil.
Do svých 24 let jsem pak byl sám. Pak jsem poznal svou poslední přítelkyni, s kterou jsem byl 8 let. Nějak jsme z počátku nechápal, proč mě její rodiče neberou, ale zhruba po 4 letech se mi dostalo odpovědi. Její otec dvakrát byl žalobcem mého otce. (…) Ta holka měla hrdosti až dost. Velmi si mě za těch osm let přetvořila k obrazu svému. No po osmi letech našeho vztahu jsme se dostali do situace, kdy jsem se rozhodl, že sebou už nechci už dál nechat orat. (…)
A nyní o mě . Od malinka jsem trpěl výbušnosti, kterou jsem začal zvládat, až tak kolem 22 roku mého života. Jinak nejsem konfliktní člověk. Nikoho jsem v životě nezmlátil ,ale ulevil jsem si většinou na nějakém kusu nábytku. Od posledního rozchodu jsem 2 roky sám. Pokusy byly, ale prostě si nikoho nepustím k tělu. Hrozně jsem se zavřel do sebe. Nechodím mezi lidi. Odmítám společnost z důvodů, které ani mě už nejsou jasné. Poslední dva roky mého života bych shrnul do výroku: Samý konflikt. Po mém rozchodu jsem si přerazil dokonce ruku o zeď. Nikdy jsem neuhodil žádnou ženu a to myslím upřímně. Trpím hlubokými depresemi, pocity méněcennosti, pracovní výkony šli rapidně dolů. Mě vlastně ani nebaví vydělávat. Neuznávám jakoukoliv autoritu. Ve všech vidím nepřátele. A nechápu proč, ale vyhledávají mne lidé, kteří se zrovna rozešli a potřebují oporu. Ale já sám už jsem na tom tak, že nemám co rozdávat. Všechny holky mi říkají, že jsem fajn, ale budem jen kamarádí. Tolikrát jsem byl odmítnut, že už se ani nesnažím se nějak seznamovat. A hlavně poslední dobou velmi realisticky přemýšlím o sebevraždě. Dokonce už mám vybraný způsob realizace. Nespím. A hlavně už dva roky se ráno probudím a první co mi proletí hlavou je, jak strašně mi ublížila. Pokud by to trvalo dva měsíce, nějak bych to neřešil, ale nyní je na čase, připustit si holý fakt, že mám problém a nevím, jak z toho ven.
Odpověď:
Vážený pane, podrobně jste vypsal, co Vás trápí a které byly hlavní mezníky ve Vašem dosavadním životě. Je toho na jednu osobu určitě dost, čím jste prošel. Vaše uzavřenost (a na druhé straně výbušnost), nedůvěra a také i určitá beznaděj je tedy pochopitelná.
Dál bude záležet na tom, zda jste ochoten pro změnu celkového stavu něco udělat a podstoupit případné léčebné a terapeutické kroky. Šanci na pozitivní posun a vyřešení problému tady určitě vidím. Máte možnost vypořádat se především s těmi událostmi a zážitky, které byly pro Vás hodně nepříjemné (evidentně Vás stále velmi trápí, jak dopadl poslední vztah, atd.). Zpracování těchto minulých záležitostí formou několika sezení v rámci regresní terapie Vám umožní oprostit se od jejich negativního vlivu a zahojit vnitřní bolest, kterou způsobily. Z hlediska Vaší vnitřní rovnováhy by to byl velmi užitečný proces, který doporučuji.
Regrese by mohla pomoci zvládnout také Vaši výbušnost a odstranit její kořeny – tak, abyste byl schopen reagovat v určitých situacích přiměřeněji a zvládal je lépe. Další témata, která Vám komplikují život, jako je pocit méněcennosti a pod., jsou také touto cestou řešitelná. Jinou účinnou možností zpracování těchto problémů (vedle regresního postupu v bdělém stavu) je i hypnoterapie. Součástí terapie by podle mého názoru mělo být i napravení možná trochu pokřiveného pohledu na vztahy mezi lidmi (vliv rodinné situace v dětství), komplikující Váš přístup k autoritám, k ženám i k sobě.
Dále popisujete depresivní stavy – tady bych Vás nasměrovala nejlépe na nějakou alternativní techniku, která odstraní příčinu. Dobře se osvědčuje např. sebeléčebná „autopatie“, která kromě depresí může pomoct i od případných zdravotních problémů. Klasická psychiatrická léčba by zde totiž znamenala pravděpodobně jen dlouhodobou stabilizaci stavu pomocí antidepresiv – ovšem upozorňuji, že pro začátek a pro zvládnutí největší krize je taková farmakologická léčba velmi vhodná a účinná. Proto byste měl psychiatrickou ambulanci navštívit co nejdříve, ještě než zahájíte spolupráci s nějakým psychoterapeutem. Léky je pak možno s psychiatrem postupně vysazovat.
Ve Vašem případě bude asi platit dvojnásob – trpělivost růže přináší, protože celý proces návratu jakési harmonie do Vašeho života nebude rychlý, ani krátký. Nicméně věřím, že prvotní drobné úspěchy, kterých můžete popsanými technikami poměrně brzy dosáhnout, Vás posílí a povzbudí do dalšího odhodlání.