První věta, kterou na mě vysypal mladý muž kolem třiceti v úvodním sezení, když přišel řešit svou situaci, byla: „Přítelkyně pořád vyvolává zbytečné hádky, a dokud se neomluvím, tak nedá pokoj a různě si na mě vymýšlí.“
Tyto situace mu připadají úplně zbytečné, protože nevidí žádný podnět. Vnímá, že přítelkyně ho často neprávem obviňuje, je podezíravá (za vším hned něco vidí).
Mívá s ní pocit, že ho psychicky týrá. Stává se třeba, že ho tři dny psychicky dusí a on už neví, kudy kam.“Třeba ani není důvod, ale ona si ho vymyslí,“ pokračuje.
Celou záležitost zpracováváme pomocí regresního přepisu v hypnóze. V průběhu tohoto procesu se klientovi vybavuje vzpomínka z dětství – šlo o celkem banální příhodu. Jeho otec se domníval, že jeho malý syn způsobil komusi nějakou škodu, obviňoval ho a nutil syna jít se omluvit.
Syn se ovšem ničeho nedopustil, byl v tom nevinně, ale nedokázal to otci nijak vysvětlit. Neměl se k čemu přiznat. Jít se omluvit, to (pochopitelně) odmítal. Otec si dál vedl svou a nechtěl vůbec slyšet, co syn říká na svou obhajobu. Nedal si svůj pohled na věc vůbec vymluvit.
Za vzdorování dokonce syna zbil a táhl ho násilím přes vesnici k domku těch poškozených. Kluk se vzpíral, brečel, ale nebylo to nic platné. Až u těch lidí se pak všechno objasnilo a pravda vyšla najevo. Otec se mu za své chování ani neomluvil.
Příhoda asi na kluka zapůsobila víc, než by kdo čekal. Sám byl potom po hypnóze udivený nad tou spojitostí, když si uvědomil, že i dnes při hádkách s partnerkou se taky nemá k čemu přiznat, úplně stejně jako tenkrát svému otci.
Po tomto zpracování mi za 14 dní sdělil, že se doma do těch situací už nedostává, podstatně se to zlepšilo, je klid.